top of page
Vyhledat
  • Obrázek autoraVendula Pizingerova

Faerské ostrovy

Aktualizováno: 15. 5. 2019

Než jsem od muže dostala k Vánocům několikadenní pobyt na Faerských ostrovech, tak jsem o jejich existenci neměla ani ponětí. Podle fotky jsem usoudila, že je to něco mezi Islandem a Skotskem. Cesty na tato odlehlá místa jsou vždy komplikovanější a zaberou skoro celý den. Vzali jsme to přes Amsterdam, Kodaň a na faerské letiště Vágar jsme dorazili po setmění. Půjčili jsme si auto a vydali se do našeho přechodného obydlí. Všechno mi v tom šeru připadalo jako kulisy ze severské detektivky. U našeho domečku nás přivítala milá paní, předala nám klíče a konstatovala, že dnes fouká vítr rychlostí 15 m/s a nečeká nás úplně dobré počasí. Moc jsem jí nevěřila, ale měla pravdu. V noci bušil do oken vytrvalý déšť a kvílela meluzína. Už chápu, proč tu lidé mají domy s trávou na střeše.

Ráno nás odměnilo nádherným pohledem na skaliska Drangarnir. Proužky slunečních paprsků se draly skrz mraky a před chalupou stádo ovcí, kterým díky šílenému větru vlála vlna, a vypadaly, že vzlétnou. Mezi nimi se proplétaly slepice. Pohled na rozbouřené moře byl nepřekonatelný – z tepla postele a se snídaní. I přes nepřízeň počasí jsme ale samozřejmě vyrazili k vodopádům. To si můj muž jakožto fotograf a dobrodruh vždycky prosadí. První závratný vodopád padal přímo do moře, dostali jsme slušnou sprchu a chvílemi padaly kroupy, které bodaly do obličeje jako nějaká zvláštní kosmetická procedura. Ale na fotkách to vypadalo famózně. Vítr nás odfoukl zpět do auta a mohli jsme jet dál. Josefa uchvátil trek k jezeru nad mořem. Cesta byla strastiplná, ani není divu, že jsme na ní nikoho nepotkali. Déšť střídaly kroupy a sníh, vláli jsme jako hadr na holi a muž mi zakázal se přiblížit k útesům, protože měl strach, aby mě to nesmetlo do moře. Měla jsem obdobné pocity, když jsem ho viděla na kraji útesu fotit, ale výsledek stál za to. Pokračovali jsme dál do zátoky a pak zase zpět, za stále stejně drsného počasí.


Cestování po ostrově je docela v pohodě, provoz skoro žádný a všechno blízko.

Vždyť tu žije jen 50 000 lidí – a třikrát tolik ovcí. Po cestě nás čekal ještě kaskádový vodopád, který se nám vymstil bahnitou cestou. Podcenila jsem ji a několikrát si pěkně obtiskla do bahna pozadí. Zpátky jsem musela sedět na igelitové tašce, aby mě řidič vůbec vzal s sebou. Po návratu do našeho domku jsme opět nemohli odtrhnout zrak od impozantního Drangarniru. V tu chvíli nastal správný čas na focení, ale už se téměř nedalo vyjít ven. Držela jsem Josefovi dveře, aby mohl udělat fotku. Bála jsem se, že mi je vítr vyrazí z rukou, nebo že Josefa přimáčknu i s foťákem. To by byl můj konec. Večeře se skleničkou vína a brzo spát – vstříc dalším dobrodružstvím.

Josef mě i na výletech budí brzo. Připomíná mi tím mého tátu. Z postele se mi nechtělo, protože jsem věděla, že nás čeká další větrný trek – tentokrát ke Drangarniru, který zdánlivě vypadal na dosah ruky. Cesta k němu byla před sezonou ještě zavřená. Tak jsme to, jak je naším dobrým zvykem, trochu obešli. Dala jsem si svůj oblíbený soukromý zápas v bahně, důkladně a několikrát. Po pár hodinách jsme dorazili ke skále. Někdo nahoře nás přece má rád. Na nebi se rozklenula duha a vysvitlo slunce. Nazpět jsme se spokojení vrátili až za tmy.



Naše cestování je vždycky dost telegrafické, a tak jsme si museli třetí a zároveň poslední den vybrat, co ještě chceme vidět. Miluju majáky a jeden se nachází na vedlejším ostrově – to byl náš cíl. Ještě že existuje internet. Jízdní řád místní dopravy byl jasný, jenže když jsme dojeli do přístavu, zjistili jsme při pohledu na zadek trajektu, že jsme se přehlédli. Nepopírám, že jsem zažila lehké zklamání. Tak jsme program dne vyměnili za barevný přístav a zároveň hlavní město Torshávn. Odtud jsme se přesunuli do vesnice Saksun s výhledem na záliv s přilehlým kostelem. Jakmile jsme zastavili, už jsem letěla mezi domečky s trávou na střeše, kde se pásly ovce. Trochu jsem je vyděsila, byla jsem asi rychlejší než vítr. Měli jsme ze samého focení úplně přimrzlé ruce k foťáku, ale byla to nádhera – až na jednoho místního občana, který se proti nám rozběhl a křičel, že nejsme v Disneylandu… Asi neměl rád turisty.


Cesty po kopcích a nehostinná, ale překrásná krajina Faerských ostrovů nás úplně pohltila. Roční období se vystřídají během jednoho dne. Člověk se octne u moře a vzápětí je v horách, kde je led, sníh a rampouchy. O pár set metrů dál vás vítá jarní příroda a stromy v rozpuku, kterých je tu ovšem pomálu, proto taky v našem útulném domečku i ve všech ostatních chybí krb. Vichr zvládají nejlíp místní ovce stejně jako téměř každodenní dešťovou sprchu. Všechno je zelené, syrové a opravdové. Drsná příroda má úžasné kouzlo, ale chce to pláštěnku a vytrvalost.




1 123 zobrazení

Comments


bottom of page